Jako je tomu u celého Karibiku, ostrov objevil v roce 1493 Kryštof Kolumbus. Dlouhých sto třicet let se o ostrov nikdo nezajímal, takže bojovní Karibové pocházející z amazonských pralesů mohli v poklidu pokračovat ve sbírání soli. V polovině 17. století se ostrovu i soli zmocnili Holanďané, kteří několik desetiletí o ostrov bojovali se Španěly a Francouzi. Nakonec převládl zdravý rozum o obě země se dohodly na poklidném rozdělení ostrova, které platí dodnes a nikomu přitom nevadí, že se to kdysi nedělilo na dvě přesné poloviny. Holanďanům zůstala menší jižní část, a menší rozloha byla nahrazena lepším přístavem a velkými solnými jezery. Existuje mnohem lákavěji znějící verze rozdělení ostrova, kterou opakují v každém turistickém průvodci – Francouz a Holanďan se z jednoho místa vydali kolem ostrova a kde se zase setkali, tak vznikly hranice. A jelikož si Holanďan tehdy zřejmě popíjel, Francouz šel rychleji a Francii tak dnes patří větší část ostrova.

Rozdělení ostrova poznáme především po stránce gastronomické, neboť decentní cedule u cesty je jedna. Holandská část je orientovaná zejména na turisty ze Spojených států, velké hotelové řetězce a na každém rohu nějaké hamburgerové království. Musím ale po pravdě přiznat, že tohle byla již moje třetí expedice a holandská strana své kuchařské umění výrazně vylepšila, zřejmě začalo hoteliérům lézt na nervy, že většina turistů utrácí v hospodách na druhé straně.

Letiště, a přiznejme díky hurikánu, který před lety staré letiště důkladně poničil, zbrusu nové, je na holandské straně. Ti dobrodružnější si mohou vyzkoušet štěstí na blízké pláži Maho, která končí přistávací dráhou. Chvíle, kdy nám Jumbo přistává pár metrů nad hlavou, bude zlatým hřebem dovolené na ostrově. A pokud budeme mít štěstí, ulovíme unikátní fotografií, všichni ostatní si potom půjdou koupit nový objektiv – letecké motory pravidelně zvednou lavinu kamínků.

Bez auta se asi neobejdeme, řízení patří mezi dobrodružnější, silnice jsou úzké a domorodci řídí jako piráti. A když už jsme u těch aut, rozhodně se vyplatí v autech nic nenechávat, domorodci kradou jako straky a jsou ochotni vykrást auto i kvůli zapomenutému ručníku. Jednou z příčin velkého množství krádeží (ostatně vysoké ploty s ostnatým drátem kolem každého lepšího domu o také něčem svědčí) stačí překročit hranici a než se policejní složky dohodnou, jsou dávno pryč. Pronásledovat přes „hranici“ se totiž nesmí. St. Marten proto není žádným rájem pro stanování.

Poněkud nejasný je i systém placení. Holanďané zde nepřešli na euro, takže v obchodech se setkáme hned se třemi cenami – první je ve florintech, druhá v dolarech a třetí v euro. Ve skutečnosti je ale na holandské straně univerzálním platidlem dolar. Na francouzské straně zase vládne euro, nicméně dolar přijmou všude a často se mi stalo, že jsem kasírující obsluhu dvacetieurovou bankovkou přivedl do rozpaků, protože v kase prostě nebyly eura. Evropanovi to může být jedno, ale mne, coby cestovatele z dolarové země mimořádně těšilo, že nejméně polovina francouzských restaurací uměle udržuje kurz dolaru k euru na 1:1. To ale neznamená, že by St. Martin byl nějakým levným rájem, ba naopak. Není se čemu divit, oběd s předkrmem z dovážených žabích stehýnek a novozélandským jehněčím bude něco stát.

Hlavním městem holandské části ostrova je město Phillipsburg, malebně rozložené na úpatí několika kopců a na úzké šíji mezi zálivem a velkým solným jezerem. Vedle již zmíněného mezinárodního letiště je zde i velmi kvalitní přístav, takže v přístavu pravidelně kotví několik mamutích výletních lodí, které zahltí město tisíci nákupuchtivých turistů. Po poklidném rozjímání v bistrech francouzské části ostrova je to téměř šok pozorovat stovky turistů v tričkách inzerujících názvy jejich plovoucích hotelů. Milovníky filmu může potěšit, že právě zdejší přístav byl místem filmování závěrečné scény filmu Speed 2.

St. Martin rozhodně není nějakou oázou klidu v Karibiku. Holanská strana je klasickým příkladem masové turistiky se všemi výhodami a nevýhodami, od módních butiků, kasín, a diskoték. K tomu přidáme nějakou tu palmu, hrstku pláží a slavnou Orient Beach, kde se procházejí naháči a kam se sjíždí pohoršovat kypré Američanky z výletních lodí, a máme Sint Maarten.Francouzská strana je o něčem jiném – jediné trochu větší městečko je Marigold mající na každém druhém rohu nějaké bistro, lákající na na osvěžující drink. Podle nálady přitom můžeme pozorovat buď francouzskou trikolóru pyšně vlající nad pevností, nebo milionářské jachty v přístavu. Zbytek francouzské části ostrova jsou pak ospalé vesničky, pravidelně prošpikované čtyřhvězdičkovými kaplemi výtečného jídla s kuchaři školenými v Paříži. Nejsou zde výletní autobusy, jen pár odvážlivců se vydá taxíkem z Phillipsburgu opatrně otestovat, co na tom jídle ti Francouzi mají.Takže jet nebo nejet? Záleží na tom, co si od ostrova představujeme. Pokud hodláme s batohem na zádech získat levnou dovolenou v kempu u pláže, St. Martin nebude pro nás. Pokud máme na hotel střední kategorie a nevyhýbáme se restauracím, budeme na ostrov vzpomínat s láskou. A ještě nám při zpáteční cestě bude v kufru šplouchat nějaká ta unikátní a přitom velmi levná lahvinka


Kontaktní formulář

Máte nějaký dotaz? Neváhejte nás kontaktovat, vše vám vysvětlíme a pomůžeme

CESTUJTE BEZ RIZIKA - CK RIVIERA TOUR je řádně pojištěna proti úpadku u pojišťovny SLAVIA. Investice do Vaší dovolené je u nás v bezpečí.CESTUJTE BEZ RIZIKA – CK je řádně pojištěnaVíce